Jak jsem spala pod mostem

Tak jo, jde se. Brzy ráno zabouchnu dveře a jedu směr Praha. Ještě v noci jsem přemýšlela, že nikam nepůjdu, protože “posera” je mé druhé jméno. Cestou do Prahy si v hlavě představuji různé situace a říkám si, co se vše vlastně může stát. Co když budu muset spát někde na lavičce nebo nedej bože pod mostem mezi “bezďáky” a ti mě budou obtěžovat? Už se mi opět začne svírat žaludek, mám sucho v puse a potím se. To dáš, to dáš! Něco už máš za sebou, přece to jeden den vydržíš! Dobře. Přece to nebude nic strašného, kdyby ano, tak venku nikdo
nespí, uklidním se….

Zvoní mi mobil, volají mi, že už na mě čekají (jdu opět pozdě, ala na hvězdy se čeká ?). Na místě mě přivítá paní, představí se jako Ivana a je mi hned od začátku hodně sympatická. Podám si ruku s někým, kdo tam sedí u stolu a poslouchám Ivanu. Ani se nemusím snažit usmívat. Když jsem nervózní, směju se. Ivana to ale bere jako úsměv a
spokojeně vykládá dál. Donese dvě igelitky, ze kterých si mám vybrat oblečení (týpek, co seděl u stolu řekne, že mám oblečení v poho (neser), ale Ivana ho zklame, protože prý prostě musím mít na sobě něco “bezďáckého” a tak si vyberu kalhoty a jeeeee , vidím metalové tričko, beru ho a přidám nějaký černý kožich. Nejspíš ho dal do charity Leoš Mareš, což mě moc netěší, ale kdyby náhodou fakt padla v noci volba na lavičku, tak mě zahřeje!

Sepíšeme všechna potřebná lejstra a Ivana mi oznámí, že můj průvodce je Václav, ten, který tam celou dobu sedí. Hned mám nad hlavou bublinu a říkám si – TY KRÁVO, VŠAK JSI MU PODALA RUKU! Ufffff … trochu mi cuká v levém oku, ale nikdo si ničeho nevšimnul. S Ivanou se tedy pozdravím a vycházím vstříc dobrodružství! Venku mi Václav prozradí, jaký je plán těch 24 h. Zní to dobře, prý půjdeme k němu domů, ukáže mi, kde budu spát a potom můžeme vzít psa a jít sbírat papír, ale odevzdat ho nemůžu. Sběrny v okolí jsou zavřené a jet daleko se nevyplatí, ale kouknem i na flašky a ty můžeme vrátit všude a vždy. Když dodal, že mi doma uvaří i oběd, protože mě přece nenechá umřít hlady, oddychnu si. Tak nebude to zas tak moc strašné, on má i domov a kuchyň a že jich tam
bydlí víc mi vůbec nevadí.

Cestou si povídáme a Václav mi ukazuje různé budovy a místa, o kterých pak ještě vypráví nějaký příběh. Dozvím se, že to, co podle mě je hodně divný kostel, je ve skutečnosti vodní elektrárna. Samozřejmě se tou blbosti nechlubím a tvářím se, že vím, o co jde. Jsme prý skoro na místě, tady kousek bydlí. Čumím jak puk, ale zrovna přecházíme most a kolem to jako sídliště teda moc nevypadá … jdeme dolu po schodech a já si říkám ahaaaaa, jdeme na tramvaj…  Pod mostem mi řekne ať počkám, ze da psovi náhubek a já nevěřícně zírám, jak hupsne někde dolu a zmizne.        Co, co, co? Nestačím ani pochopit, co se děje, když už je zpět a mává, že můžu jít dal.

Sport není moje hobby a místo ladného skoku se snažím aspoň se vydrápat na zeď, ale tvářím se, že mi to jde. Čekám až se otočí a potom se, jak největší nemehlo konečně přehoupnu. Trapas, ale nikdo nic neviděl. Václav mi nabídne židli a kafe. Sice ho nepiju, ale teď si dám. Bodlo by asi i pár kapek neurolu, aspoň
30! Vypiju kafe, zatímco Václav vykládá a vykládá. Někdy se na něco zeptám, ale většinou poslouchám. Po hodince se vydáme s malým vozíkem pro vodu a já si opět v duchu říkám, no ty kokos, mě by jeblo. Kolem pořad někdo prochází a já se snažím se usmívat, jen mi to nikdo nevrací ….

Připadám si jako někdo, kdo má na sobě něco nechutného nebo jako by lidi, co se mi dívají do oči něco vůči mně špatného provedli, protože jakmile se naše pohledy setkají, tak se snaží dívat se okamžitě jinam. Jako bych byla
neviditelná nebo aspoň jako by se oni snažili mě nevidět. Přemýšlím o tom celou cestu zpět a ani moc nevnímám, co mi říká Václav. Pak se ho stydlivě zeptám, proč žije venku. Začne mi povídat o svém životě a já nevěřícně kroutím hlavou. Tak to je masakr. Povídá a povídá a my jsme opět “doma”, kde Václav začne připravovat oběd a já si sednu na židli a přemýšlím, co bych si tam vylepšila a co by mi nesmělo chybět, kdybych tam žila já. Zeptám se ho, jestli mu něco nechybí, ale řekne, ze všeho má dost a není nic co by mu chybělo opravdu nutně. Oběd je hotov a už mi servíruje pod nos talíř plný špaget s kečupem. Jako na to, jaké jsou podmínky je to sakra dobré. Rozdělím se i se psem, který už mě bere a nechá se krmit jako mimino. Václav mi začne vyprávět o práci, kterou
dělal. Padá mi brada, když vše vysvětluje, a i když mám někdy otázky ala blondýna, tak mi všechno vysvětli a neřekne mi, že jsem blba, když mě napadá tohle a tamto. Má tak moc příjemný hlas, že asi 100238x dostanu “mikroušek” a doufám, že nic nepoznal, aby si nemyslel, ze mě to povídání nudí. Nějak se proberu, chrstnu na sebe vodu z lavoru a Václav mi da i mýdlo a čistý ručník. Každou chvíli někdo projde a divá se směrem k nám a většina i pozdraví.

Co pár minut tu ale taky někdo volá a někoho hledá a zasměju se, když o jednom řekne Václav, že to je socka. No, když už ti to řekne někdo, kdo žije venku, tak to už musí být síla. Rozhodneme se, že půjdeme pro papír a lahve.
Vezme se vozíček a psa a jde se. Pes cely šťastný mě zase začne vléct jak papírek (má sílu hajzlik) a všechno všude očuchává. Tak a je tu první popelnice. Já mám výmluvu, musím přece držet psa, že jo, takže se přece do
popelnice hrabat nemůžu. Václav mi ukazuje který papír se sbírá a který ne. Řekne mi i kolik peněz se za něj dostane a že i když je to málo, tak na ten rohlík si člověk vydělat opravdu muže. Lepší jsou ale flašky, ty zálohované
samozřejmě. V duchu se pochválím, že je nechávám vedle popelnice a že je nevracím. Třeba jsem někomu k tomu rohlíku pomohla.

Ptám se, co by se dělo, kdybych nic nenašla, kam bych se měla třeba jít najíst. Dozvím se, že tu jsou různé organizace atd., ale problém je, že víkend jsou zavřené. Hned mě to vytočí do běla. Jak jakože zavřené, a to se o víkendu nejí nebo co? Není to kapku trapné? To si mají dat pauzu od jídla nebo co? Ptám se, proč to tak je, ale neví. Říká, že někteří si ten víkend oběhají obchody, kde vyhazují jídlo, co je třeba prošlé ale jist se dá, a tak různě. Jsem teda dost vytočená a říkám si, že tohle chci určitě zjistit. Protože mi to absolutně nepřipadá správné! Obejdeme jeho blok, kde chodí pravidelně a jdeme zase zpět domu. Tam necháme papír a napijeme se. Ptám se, kde bych mohla jít na wc, od rána mě to docela zajímá a teď je to i urgentní. Zeptá se, jestli chci jít na malou nebo na velkou. Tak jako prrrrrrr kamaráde, zas tak moc se neznáme, abych ti tady vykládala o mých tělesných potřebách je ti to jasné doufám!!! Ale to si jen myslím, doopravdy pípnu něco jako AOU, jako že na malou. Pochopí a ukáže mi kde mám jít. Jdu tam a vidím, že tam jsou ode mě lidi jen kousek a kdyby chtěli, tak mě uvidí. Tak to ne, to nedám. Zkusím si rozepnout knoflík u kalhot a zase ho zapnu zpět. To ne. Jdu zpět a říkám hotovooooo a mezi tím se snažím
nemyslet na to, že se mi chce.

Půjdeme se ještě projít a kouknem se ještě na flašky kolem. Ok, sice mám na noze už druhy puchýř, ale tvářím se nadšeně. A vlastně i jsem. Václav umí vyprávět a jeho život mě hodně zajímá. Nejvíc asi práce, kterou dělal. Říkám
si, že mám naproti sobě kultivovaného a chytrého člověka, proč tedy žije tak, jak žije? Zeptám se. Důvod mi docela vyrazí dech. Kdyby bydlel v bytě, pes by určitě štěkal a lidi by si stěžovali a asi by si ani nezvyknul a trápil se. No
tak to mě pos… takže největší důvod je pes! Každý druhy by řekl, ze psa může jebat, že ho raději utratí nebo někde v lese uváže, ale bude mít kde bydlet. No, Václave, teď jsi se dostal na hodně vysoké místo v mem žebříčku. Klobouk
dolů. Jdeme do Stromovky, a i tady se dozvím věci, o kterých jsem nevěděla. Ukáže mi z výšky i části Prahy a když uvidím šílenou vilu, tak mi řekne, že to je Ruska ambasáda. No do prdele! Proč je proti ostatním o tolik větší vůbec
všeho má víc než jiné ambasády. Bavíme se o politice, o současné situaci v Afghánistánu a já žasnu, jaký má ten člověk přehled. Řekne, že má internet v mobilu a snaží se každý den poslouchat i zprávy, aby věděl, co se děje a večer zase kouká na filmy nebo poslouchá hudbu. I v hudbě má dobrý přehled, ale politikou mě teda dostal. Všímám si, že když něco vytáhne z popelnice tak se snaží nedělat binec a když tam už nějaký je, tak ho uklidí. Vysvětli to tím, že když je někdo bezdomovec neznamená to, že se musí chovat jako prase a že člověk buď má nějakou úroveň nebo ji nemá, a to je už potom jedno, jestli má peníze nebo žije na ulici a názorně mi da příklad mezi jeho “sousedy”. To je teda fakt. Je to hodně velký rozdíl.

Někdo mu telefonuje a prý to je paní šéfova, ptá se ho nejspíš jak se mám, protože řekne, že vypadám spokojeně a stručně oznámí cely náš program a domluví se, že ráno mě přijde osobně odevzdat. Musí to být ale brzy, protože každou neděli dopoledne chodí do kostela. Jdeme tedy už směr “domu” a já si říkám, jak je dobře, že je tak teplo a že večer má byt naštěstí taky docela teplo, měla bych to zvládnout. Ještě skočí do obchodu a koupi sýr a rohlíky a šupem si udělat večeři. Dostanu pití a tři rohlíky se sýrem. Zakousnu se a začnu přemýšlet nad
tím, co kdyby ráno Václav nenašel ani flašku ani papír… neměl by co jíst a já mu teď jak největší hovado sežeru na co přijdu. Polknu vzduch a řeknu mu, že to je moc a že mi stačí jeden. I za ten mám výčitky. Po večeři se koukám na druhý břeh, jak tam mladí křepčí v rytmu (pokud se tomu rytmus říct dá) nějakého tuctuctuctuctuc… humus. To opravdu není moje parketa. Přemýšlím nahlas, že asi zavolám domů, jestli je vše v pořádku ať nejsem nervózni, dostala jsem totiž k oblečení ještě mobilní telefon a 20 Kč na co chci. Václav ale namítne, že z něj můžu volat jen nějaké šéfové a jemu. Cocococo? Tak nic no, nevadí. Ale nabídne mi svůj mobil. Prý je to ok, že je lepší vědět, jestli se nic neděje, a tak volám. Zvedne to jedno z mých děti a já se pochlubím, kde jsem. Dcera mi popřeje k svátku (no jo, dnes) a prý když ví, kde jsem, tak mi donese cigarety pro Václava a čokoládou pro mě. Beru. Asi za hodinu se objeví a prohodíme pár slov, Václav přijde taky pozdravit a potom nám oznámí že jde spát a že já tam už mám vše nachystané a že přidal i s víčku na noc ať nemám strach. Je hodný! Návštěva jde pryč a já si to kráčím do mého “vigvamu”. Matrace, taky čisté povlečení a nový spacák plus polštář. Vedle postele i vodu na pití a nade mnou svíčku, ať se nebojím. Rozhodnu se, že vydržím nespat do rána a raději zůstanu jen na židli, ale tam mě začne bolet zadek a rozhodnu se tedy pro opravdu jen kraj postele. Víc nic. Po 15 minutách ležím celá přikrytá a usínám. V noci se ještě 3-4x vzbudím, ale zjistím, že je teplo a usnu dál.

Ráno slyším psa a Václav se přijde podívat, jestli jsem už vzhůru. Popřejeme si dobré ráno. Posadím se a koukám před sebe, kde je Vltava a ranní sluníčko na její hladině úžasné svítí… vedle hlavy mi cvrlikají “pipinky” od pana domácího a já se cítím tak zvláštně klidně … cela dojata s úsměvem otočím hlavu na levou stranu a tam je krásný, no to snad… ou fuj… tam stojí Václava soused a močí… tak dík kámo. Znechuceně se otočím zpět a posilám ho do prdele. Samozřejmě jen v hlavě, ve skutečnosti mu popřeju dobré ráno (jak pro koho, že ty kazisvěte) a nechám si své pocity pro sebe. Můj průvodce mi oznámí, že půjdeme za chvíli zpět tam, kde jsme se potkali ale můžeme jít v klidu a povídat si. Odmítnu kafe, na to wc jsem proste neměla odvahu, ve dne kvůli lidem a večer, protože když je tma a já si mám sundat oblečení, a ještě si čupnout, napadnou mě okamžitě myšlenky, jakože mi třeba mravenec vleze do zadku (nedej bože někde jinde, to už bych asi byla na sebevraždu i když za asistence mravence) nebo se
napíchnu na klacek nebo v nejlepším případě mi prdel popálí kopřivy. Takže se cítím plna jak vajíčko a jsem rada, že budu chodit a zapomenu na to i když mi to skoro teče po noze.

Jdeme pomalým krokem na druhou stranu mostu, a i tam Václav kontroluje, jestli tam včerejší návštěvníci nenechali lahve a najdeme kelímek, který je vzácný. Je vratný, a to o dost víc než lahve, proto je Václav mile potěšen. Postupně se přibližujeme k cíli a cestou jsem opět poučena o různých budovách a jejich funkcích a já se nesměle zeptám, jestli můžu někdy přijít na návštěvu … ufff, tak prý můžu. Ptá se mě, jak jedu domu. Ani nevím, možná vlakem. Jediné, na co teď myslím je, hmmmm, konečně se někde vyčůrat. Václav mi řekne, že tam čeká Petr, jen mi předá věci asi se spolu vyfotíme a pak můžu jít domu. Odprovodí mě na vlak. Jde stejným směrem. Je příjemné, že je tak starostlivý a myslím si, že to není tak časté tam, kde bydlí. Spiš naopak, je to místo, kde je asi nejlepší se starat jen    o sebe. Ale jak dlouho to člověk vydrží být sám? Václav má psa, to je jeho pevný bod. Zachránil mu i život a ne jednou. Je mu jedno, jestli s ním bude sdílet Ferrari nebo pokojíček pod mostem. Psí láska je něco, co nejde popsat. Pes tě bude milovat za každých okolností. Kvůli němu Václav nechce ani jít do normálního bytu. Má můj obdiv. Každý by většinou myslel na to, jak se psa zbavit a jít bydlet, ale on by kámoše nezradil.

Čím dal víc přemýšlím, jak se změnil můj názor na lidi bez domova. Hodně. Určitě se jich už nebudu bát a klidně s nimi prohodím nějaké to slovo, pokud budou chtít. V duchu děkuji Václavovi, že mi ukázal jinou stránku toho života, který je drsný, těžký a nepochopitelný pro spoustu lidi. I to, že člověk může být bezdomovec, ale i přesto se chovat slušně a mít úroveň. Uvědomuji si, že já řeším spoustu hovadin a zbytečností, že se obklopuji věcmi, které ani
nepotřebuji, protože se da žít i s málem. Jen se stačí uskromnit a děkovat za to, ze toho máme někdy víc než spousta dalších lidi, kteří se třeba zrovna nemají kde vyspat, umýt a najíst. Já bych to nedokázala ani jeden den. Tento den nepočítám, být sama, tak po 21 h beru roha a mizím na hotel. Zeptám se ještě kde se chodí o víkendu na jídlo. Prý nikde. Sobota a neděle není nikdo, kdo by vydával obědy a večeře. To nějak nechápu. To, jakože nám konči prac. týden, takže kámo dieta a zas v pondělí. Prý se spousta lidi na ulici naučila chodit do popelnic u větších obchodu, kdy se vyhazuje prošlé jídlo. To není fér. Když už pomáhám, tak přece se vším všudy a ne, že jen par dni v týdnu. Ano i to je pomoc a velká, jenže je spousta lidi venku, co se k těm popelnicím nedostanou a chodit po městě a hledat je taky dost náročné, třeba pro staršího nemocného člověka a to jídlo, které mu je darováno mu přece nemůže byt darováno jen určitý den a další ne. Raději tedy uvařím něco levnějšího a můžu vařit i zbylé dva dny a pokud to není otázka peněz (což je můj názor) tak jaký je ten důvod? Tohle chci co nejdřív zjistit.

Tak a jsme na místě. Otevírá nám sympaticky týpek, který má jen jednu nohu, neptám se proč, nějak ještě zkouším vstřebat tu informaci o jídle přes víkend a moc se mi to nedaří …. Petr (tak se představí) se zajímá jaké to bylo a hned si nás s Václavem vyfotí. Potom jen mě s certifikátem o přežití. Kdo by to nepřežil, když má tak super průvodce. Da mi moje oblečení a pošle mě na wc se převléct! Jupiiiiiii ani se nemusím ptát, kde si zajít na wc. Paráda. Sednu si
a udělám nejdelší čuranec v životě … no, mám tak o 10 kg méně ?. Převleču se do mého a jdu dolu odevzdat erár. Petr se ještě ptá jaké to teda bylo a zeptá se, jestli k tomu chci napsat pár řádků. Jistě, samozřejmě. Ještě prohodíme pár vět a jdeme směr tramvaj a poté na vlakové nádraží. Cestou se ještě bavíme a Václav mi řekne, že vlastně ten, kdo není majitel nemovitosti, ale je pouze v nájmu, tak je vlastně také bezdomovec. Když nebude mít peníze, tak ho vykopnou a muže se z něj stát další z nich. Dostanu lístek na tramvaj a jedeme. Vystoupíme na
nádraží, kde se rozloučíme a já slíbím, že přijdu.

Václav jde pracovat do kostela a najednou nemám chuť jet hned domu. Jsem nadšena, že mám nový pohled na lidi a rozhodnu se, projít se ještě kousek a popřemýšlet. Po par minutách vidím nějakého mladého týpka, s velkou kabelou na rameni, jak se ptá lidi, kde je to a to a jestli nemají cigáro nebo drobné. Rozhodnu se udělat první velký krok. Jdu směr k němu a řeknu mu, hele, dobré kafe dělají tam, nechceš jít se mnou a já Tě pozvu? Divá se divně a ptá se,
proč mu chci koupit kafe? Řeknu, že nevím, ale že cítím, že to tak mám udělat. Neptá se. Ale spokojeně kývne hlavou a vykročí. Jdeme do cukrárny, nechám ho vybrat a sednu si k němu. Je z Polska. Prý přiletěl ze Švédska a bude pracovat ode dneška tady. No, nějak tomu nevěřím, ale pokývám hlavou, jakože chápu. Zeptá se mě, kolik ta snídaně stala a já mu odpovím. Znovu se mě zeptá, proč jsem mu to koupila a co dělám za práci, když můžu pozvat cizího člověka. Řeknu mu, že to přece není o tom, kdo kde pracuje a dodám, že kousek vedle než pojedu
domu, půjdu koupit pizzu pro děcka a že klidně muže jít semnou, že mu vezmu jednu na ochutnání. Jdeme.

Nakoupím a ven ke stolu donesu dva kousky pizzy a pití. Opět se zeptá, kolik to stálo. Odpovím. Zeptá se, jak jedu autem. Řeknu, že jedu Uberem, že to je něco jako taxik, ale ne přímo. Zeptá se, odkud mám peníze. A proč. Není mi to příjemné a pocit, který jsem měla na začátku se změnil na úplně jiný. Dost mě to naštve, protože mi všechny ty super pocity zase zadupal do země. Ptá se, kde bydlím a já mu řeknu, že to vědět nepotřebuje. Mezitím přijede auto, tak ho pozdravím, popřeju mu hodně štěstí a pěkný den. Jedu domu. Cestou se mi v hlavě perou pocity a pak si řeknu, že si nenechám pokazit náladu a znepříjemnit den a vypudím ho z hlavy. Co budu dělat dnes? Sbírat papír nebo hledat lahve asi ne, ? ale můžu popřemýšlet a zhodnotit celý tenhle zážitek a najít v něm něco pozitivního i do
budoucnosti.

Jako první věc si dam za úkol jít navštívit Václava. Potom chci zjistit něco o tom víkendovém jídle. A třeba se snažit to nějakým způsobem zařídit. Jak, to nevím, ale věřím, že to půjde. Přemlouvání mi docela jde a obhájit tak dobrou
věc je lehké. Ještě si vzpomenu na toho narušitele dnešního dne a v duchu mu popřeju i tak štěstí. Doma mě vítají psi a děcka. Ptají se na pocity ze zážitku. Odpovídám a jsem šťastná, že jsem doma. ❤ Dalo mi to dost pozitivního, a to je důležité. Co dodat… nic snad jen kromě menšího dodatku k diskuzi o ceně tohoto zážitku. Nějaká paní to kritizovala pro moc vysokou cenu. Nejspíš ji nedošlo, ze průvodce se ji opravdu věnuje 24 h, a i kdyby bral 150,- za každou hodinu, tak je to cena zasloužená a podpořím tím dobrou věc. Já se chci podívat na další tomu podobné akce a děti vezmu s sebou. Takže pokud někdo váhal, snad jsem mu pomohla se rozhodnout a jít do toho. Ještě jednou veliké velké díky Ivaně Zittové za upřímné a příjemné ranní přivítání a Václavovi za zážitek, na
který nezapomenu. ❤