Možná to znáte. Osmadvacet let života se prostě nějak máte, od rodičů víte, že bezdomovci jsou ti špinaví lidé a taky je znáte jako ty lidi, co občas chtějí drobné a cigarety a nebo hledají kousek stínu v sluncem rozpálených ulicích měst, kde by složili hlavu se svojí igelitkou. A pak vám něco přeběhne přes cestu, ať už je to Pragulic, vydání Nového Prostoru co domu přinesla spolubydlící, nebo najednou zjistíte, že ta kudrnatá kolegyně z práce vlastně chodí v sobotu rozdávat jídlo. A začnete nad tím přemýšlet, kudy chodíte. Googlíte, a máte pocit, že o světě víte fakt málo. Najednou vás to prostě zajímá. Vzpomínáte na letní tábory, kde byla sranda nečistit si dva dny zuby a nemýt se tak dlouho, až z vás po návratu domů tekla úplně hnědá voda. A dochází vám, že tahle sranda pro ně vůbec není sranda, ale každodenní realita. A že za tím je mnohem víc, až se najednou přistihnete, jak cítíte vděk za to, že máte kam strkat klíč.
A já jsem od mala byla vedená k tomu, že když už něco dělám, mám to dělat pořádně. Takže mi to nedalo, a chtěla jsem s někým takovým navázat kontakt. Prostě jít a chvíli si povídat s nějakým bezdomovcem. Co na tom může tak asi být, říkám si, běžně se mi stává, že někde vedu malou konverzaci s cizím člověkem. Člověk jde běhat a zapovídá se s paní, co venčí psa, dítě vám v obchodě hodí na nohu jogurt a tak prohodíte pár slov s vyčerpanou matkou, no big deal. A tak při poklidném sobotním dopolední vyrážím s jasným plánem. Potkám bezdomovce, pozvu ho na kafe, budu trochu vyzvídat, překonám tím nějaké ty bariéry jako “že jsou špinaví” a “nedá se s nimi mluvit o normálních věcech”, naučím se na ně pohlížet jako na lidi, kteří jsou součástí naší společnosti a bude.
Takže vyrážím k domu Armády Spásy, říkám si, že tam to bude snadné. Marná sláva, vysedávají v hloučku alespoň 15 lidí a mně dochází, že jim nemám co říct a připadám si absurdně. Procházím, kafe si dávám sama a dochází mi, jak hluboko zakořeněné v podvědomí všechna ty společenská pořekadla mám. Večer vyrážíme s přáteli na pivní festival a v rámci pivní ochutnávky zalévám neúspěch sobotní mise. Což sebou nese tradiční festivalový struggle v podobě Toitoi. Vracím se již z několikátého Toitoi výletu a vidím muže hledajícího použitelné zbytky. Oslovuji ho s tím, jestli by si něco nedal. Zmiňuje, že má žízeň a významně mrká na kelímek piva v mé ruce. To mu dávám, podávám mu ruku a slyším se říkat “ahoj, já jsem Soňa”. On na to “já jsem Miloš, ty seš Soňo taková milá holka”. V tu ránu se rozesměju a hned mu říkám, že to by řekl každému, kdo by mu zrovna dal pivo v zálohovaném kelímku, že je to dvojitá výhra. A jemu vůbec nevadí, že si ho trochu dobírám a vedeme normální konverzaci. V tom opivnění vymýšlím geniální plán, že zjistím kde se obvykle vyskytuje a překvapím ho tím, že ho brzy znovu najdu, a přinesu mu něco dobrého. O dva dny později procházím městem z pracovního oběda a vidím Miloše, jak spí na lavičce a dochází mi, že moje podvědomí to vidí pořád stejně a nebude takhle snadné s tím něco udělat. Že v denním světle a bez pivního vlivu je to zase špinavý bezdomovec, co spí na lavičce a připadala bych si hrozně zvláštně, kdybych se pokoušela k němu přijít a třeba mu dát domácí štrůdl. A jestli to vlastně nebude vypadat, že jsem divná. Zajídám to v kanclu zmrzlinou a je mi jasné, že s tímhle jsem ještě zdaleka neskončila, tahle moje mise teprve začíná.
Leave a Reply