Posázavským Pacifikem na hlavák, metrem na Staroměstskou a šup po svých Kaprovkou
přes náměstí Franze Kafky a Malé náměstí na Staromák. A je to. V podloubí kousek od
orloje teď postávám u kolegyně, kterou jsem přišel vystřídat. Počkala si na mě jako obvykle
venku.
Usmívá se a přes oblak kouře vede milé vítací řeči. A potom i naštvané, proč ne, život není
peříčko, ale aspoň nejsem jejich terčem. A pak zase ty pozitivní. Na neznámé může působit
všelijak, ale pod tvrdou skořápkou jí tepe dobré srdce a pokaždé ji rád vidím. Nakonec típne
cígo a vejdeme do Pražského kulturního centra, kde si na vrátnici, kterou držíme my a další
lidé z Pragulicu, odkroutím příštích dvanáct hodin.
Ještě aby se na mě neusmívala! Přišel jsem včas, takže tady v domě U Minuty nebude mít
moje kolegyně ani minutku přesčas, jak by musela, kdybych dorazil pozdě. Jako vrátní se
tady totiž točíme v kuse 24/7, takže o co ten následující přijde na šichtu později, o to je ten
předchozí nucen svou směnu natáhnout… Což je naštěstí jen teorie. Teda minimálně pro mě
osobně – ještě jsem tu totiž: a) nebyl v pozici nedochvilného hříšníka, b) toho, kdo ten hřích
nedochvilnosti odskákal. A to jsem tu už přes dva měsíce.
V dobrém a většinou i s úsměvy si ale ten štafetový kolík nikdy nekončícího běhu vrátnice
Pražského kulturního centra předávám se všemi. Chcete to včetně jmen? Najdete je na
ceduličkách, které nám během šichet zdobí hruď: Helena, Ivana, Míša, Petr, Petra, Věrka a
já.
Pokud jde o minulost, nevykynuli jsme z jednoho těsta. Jedni za sebou mají život vyvrhelů na
okraji společnosti, desetiletí strávená na ulici či v kriminálech, hektolitry vypitého chlastu,
fárání v kontejnerech či vekslování, stovky vpichů, kterými do žil pronikal perník, užili si
záblesky ducha létajícího svobodně nad stádem všech těch udřených lidiček, kterým se říká
spořádaný občan, ale hlavně měli problémy, problémy a ještě větší problémy… Pro většinu
z vás by to byl pěknej blivajs, který si ani neumíte představit.
(V tomto ohledu máte jedinečnou příležitost vydat se s Ivanou či Petrem na komentovanou
prohlídku Prahou a získat tak dokonalou představu. Ten blivajs mají už řadu let za sebou a
dnes jsou „čistí“, takže vás do všeho zasvětí a spoustu vám toho ukážou. A hlavně si to
prožijete na vlastní kůži – teda s výjimkou ilegálních aktivit. Na jejich profily a profily ostatních
průvodců Pragulicu mrkněte sem.)
A pak jsme tady my. Ti, co za sebou nemají tu „správnou“ bouřliváckou historii, aby mohli
komukoliv ukazovat cokoliv nebezpečného, atraktivního nebo nechutného v temných
zákoutích či naopak na nablýskaných místech Prahy (ano, i tam se pod nevidoucím zrakem
policie dějí věci!). Jsme spíš obyčejní a víceméně spořádaní, jen nejsme jaderní inženýři ani
jiní nepostradatelní odborníci a do většinového personálního konceptu mladých dynamických
firem nabírajících spolupracovníky se stejnými atributy už jaksi nezapadáme… To neberte
jako nářek, ale mé díky Pragulicu, že mě přijal do svých řad!
Na vrátnici Pražského kreativního centra se snažíme poskytovat co nejlepší servis institucím,
které zde sídlí (a že jich je), od vydávání klíčů až po pravidelné kontroly objektu mj. s cílem
vypudit osoby, které svým chováním, vzezřením či zápachem ostatní obtěžují, nebo tady chtějí třeba na WC přespat. Návštěvníkům se pak snažíme poradit, nasměrovat je a co nejlíp jim vysvětlit všecko, co je zajímá.
Jméno Franze Kafky padlo už na začátku. Věhlasný pražský patriot v „našem“ domě U
Minuty prožil přes šest let, a tak se ani není čemu divit, že mě na začátku mého „angažmá“
na zdejší vrátnici napadlo, že je to úplná kafkárna. Jezdím sem totiž z domu v lepším případě
hodinu a půl a v horším ještě podstatně déle (v závislosti na nabídce jízdních řádů
příměstské veřejné dopravy, z kterých si navíc, abych snad kvůli nějakému zpoždění nepřijel
pozdě, vybírám spoj s velkou časovou rezervou).
Dnes si to s tou kafkárnou už nemyslím. Sice mi to leckdo nebude věřit, ale vrátnice mi i díky
kolegům, s kterými pracuji, a naprosté většině příjemných lidí, s kterými se zde potkávám,
dává smysl. Anebo míň vzletně – stojí to za to.
Roman